07 Horká sprcha a studená káva

Z kuchyňky voněla ohřátá mňamka a vedle talířků stály dvě sklenice proteinového nápoje. Až by jeden zapomněl, že jim jde o kejhák. 

Opatrně vykoukla ze skříně a šla k domovnímu terminálu, aby se na návštěvníka podívala. Jaká to byla úleva, když uviděla obraz svého hrdiny. Dychtivě odemkla a padla mu do náručí. Nenechal ji v tom. Políbila ho. Alby ji tlačil do bytu. Nechtěl se zbytečně vystavovat na chodbě. Zavřel dveře, pevně ji objal a vášnivě políbil. Tak jako líbáte někoho, do koho jste bláznivě zamilovaní. Konečně se od sebe odlepili.
"Sprchu, potřebuju sprchu," vydechl a podrbal se.
"Posluž si, vody je dost," usmála se Alice. "Chceš něco k jídlu? Domácí mají nakoupeno."
Otočil se mezi futry do koupelny a podíval se na krasavici v legínách a košili bez rukávů. Vypadala tak domácky, a přesto neskutečně rajcovně. Ta holka ví jak na chlapa. Prázdnej pytel a plnej bachor, jak by řekli kamarádi u Stráže. Škoda nechat ji oddělat. Odepnul pouzdro s pistolí a dal ho pod ručníky vedle sprchy.
"Super, jen nějakou rychlovku. Musíme se od tud co nejdřív vypařit. Se zeleninou se neobtěžuj."
"Ohřeju ti kachní mňamku..." ještě zaslechl, než na sebe pustil vodu. 

Cítil se jako znovuzrozený. Zpod ručníků vytáhl pouzdro s pistolí a vydal se na obhlídku šatníku pana domácího. Jen samé tepláky a mikiny. Z kuchyňky voněla ohřátá mňamka a vedle talířků stály dvě sklenice proteinového nápoje. Až by jeden zapomněl, že jim jde o kejhák. Připevnil pistoli ke stehnu a sedl si k rodinnému stolu. Připadal si jako manžel, který se právě vrátil po těžkém dni z práce a jeho úžasná ženuška mu nachystala teplou večeři jako odměnu za to, že se o ni tak dobře stará. Tak tohle nikdy nezažil. Pustil se s chutí do kostky želatiny s kachní příchutí. Alice jej u jídla pozorovala mlčky. Vůbec nevypadala nervózně nebo ustrašeně. Když dojedl, uvařila mu kávu a přitáhla si svou židli vedle jeho. Přitulila se a položila si na Albertovo rameno hlavu. Cítil pronikavou vůni kořeněného mýdla a zbytečně sladkého parfému. Pohladil ji po tváři a vzal ji za ruku. Chvilku si užíval ten pocit blaženosti a klidu.
"Musíme vypadnout, už jsme tu zbytečně dlouho."
"Ještě ne. Musím ti něco říct," narovnala se na židli a podívala se mu zpříma do oči.
Mozek bývalého majora Stráže začal pracovat. Okamžiky klidu a míru byly ty tam. Přichází informace. Pak už musí splašit jen ty zbraně.
"Poslouchám," a opětoval oční kontakt.
"Víš," váhala, "jak jsem ti řekla, že jsme se potkali náhodou?"
"Ano."
"Tak ono to tak úplně není."
"Hmm," zabručel Alby, pohodlně se opřel a napil se teplé kávy. 

Alice začala zeširoka. Napřed se rozpovídala o tom, co je Klan a jak se snažila spolu s týmem vědců vyvinout konstrukty. To mu dávalo smysl. Lidé se už od Pohromy snažili klonovat zvířata ze zdravých nezmutovaných buněk, aby bylo co jíst. Výsledkem byly kostky mňamky. A za Lidských válek se hojně spekulovalo o vývoji něčeho podobného. Naštěstí bezúspěšně. Dokonce i chápal, proč nakonec udělala to, co udělala. A pak to přišlo. Chvílemi měla pocit, že ji zastřelí. Těžko se někomu vysvětluje, že uvnitř těla, na které kouká, dlí vědomí někoho jiného. Natož pak někoho, koho dobře znáte. Albert několikrát vztekle vyskočil ze židle. Musela mu říct spoustu věcí, které mohla znát jen Michaela. Za hranicí pochopitelnosti pak je, že se dívka, kterou jste vytáhli z podzemí plného zmutovaných brouků a o niž jste se s ostatními z ROTE několik let společně starali jako o dceru, stala šílenou vědkyní. Vlastně vědomím vědkyně, které aktuálně ovládá sexy konstrukt a snaží se s vámi manipulovat. Nemohl tomu uvěřit. Říkala mu věci o něm, o Karin, Ričím a Jendovi, které mohla znát jen ona. Tohle prostě není možné.

Když domluvila, měla pocit, že hra skončila. Že se Albert otočí, odejde a nechá ji v tom bytě samotnou. Albert vstal, dopil studenou kávu a několikrát přešel po kuchyni jako tygr v kleci. Naklonil se k ní a zblízka si prohlížel její tvář. Upřeně si hleděli do očí.
"To není možný tohle," zakabonil se a pohladil ji, "to fakt není možný."
"Promiň," špitla a chytla ho za ruku, "věděla jsem, že jenom ty mě z tohohle průseru můžeš vysekat." Vstala a objala ho. K jejímu překvapení obětí opětoval. Mísily se v něm pocity mezi zamilovaností k bohyni krásy a otcovskou láskou k Míše, kterou znával.
"Pomůžeš mi?" zavzlykala do košile.
"Úplně teda ještě nevím jak, ale nenechám nás v tom." Vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na rty.
"Teď, musíme vypadnout. Je zázrak, že nás ještě nevyhmátli."

Sotva to Albert dořekl, dveře se rozlétly a do bytu vpadli dva chlapíci v oblecích, samopaly připravené ke střelbě. Naštěstí neviděli přímo do kuchyně. Alby odstrčil Alici za sebe. Vytáhl pistoli s tlumičem a přitiskl se ke zdi u dveří do kuchyně. Bouchači se obezřetně vydali jeho směrem. Když první z nich prostrčil hlaveň samopalu dveřmi, major neváhal, vyklonil se a střelil ho rovnou do obličeje. Druhý sice stihl vystřelit, ale další dvě kulky rovnou do prsou ho poslaly k zemi. Tři kroky a rána jistoty do hlavy.
"Padáme! Víš, jak se odtud dostaneme ven?" houkl za sebe. Rychle sebral obě zbraně ze země a vydal se směrem k rozbitým vstupním dveřím. Na chodbě se někdo pohyboval.
"Dolů vedou tři výtahy."
"Schody ne? Výtah by nám mohli stopnout."
"Kousek odtud je vstup na schodiště. Vede dolů na parkoviště."
"Tak se trošku proběhneme. Chyť mě," chtěl říct za opasek, ale měl pohodlné tepláky pana domácího, "za mikinu. Povedeš mě. Já budu střílet."
Zasunul pistoli zpět do pouzdra. Zkontroloval oba samopaly. Opatrně vykoukl na chodbu. Ještě ani nevystrčil nos a do futer se zavrtala sprška kulek. Třísky lítaly na všechny strany. Poklekl, vyklonil se. Hrk, hrk zaštěkaly samopaly směrem ke střelcům. Ozval se výkřik. Někoho trefil. S tím ani nepočítal.
"Jdem, jdem!" křikl na Alici. Ta ho chytla za mikinu a táhla ho směrem ke schodišti. Krátkými dávkami se snažil útočníky udržet přikované k zemi.
"Tady," otevřela dveře na schodiště. Instinktivně Alici zprudka natlačil do dveří, aby mohl co nejrychleji zavřít a nasoukat se před ni.
"Zamkni to, třeba nemají kartu," přirazil dveře na chodbu a naklonil se přes zábradlí. Na schodech nikoho neviděl.
"Dělej, pojď, pojď," pobízel ji, "běžíme až dolů? Nebo kde je to parkoviště?"
"Až dolů," spěchala mu v patách.
Dveře, kterými se dostali na schodiště, explodovaly. Cinkání granátů na schodech ohlásilo příchod protivníků.
"Do prdele!" natlačil Alici do rohu a snažil se ji krýt svým tělem. Naštěstí oba granáty vybuchly dost daleko od nich. "Běž první," vyklonil se přes zábradlí a vysypal zbytek nábojů ze samopalů směrem, kde tušil nepřátele. Odpočívadlo. Před Alicí se otevřely dveře. Chlapík ji popadl za ruku, nedala se. Vyškubla se a utíkala dál. Albert po něm hodil jeden ze samopalů. Rozptýlil pozornost, vteřina nebo dvě stačily, aby ke gaunerovi doběhl a druhým prázdným samopalem mu zlomil čelist. Omotal mu popruh od zbraně kolem krku a škubl, až to prasklo. Sprška kulek ze zdi vyrýpla úlomky omítky. Skočil plavmo dolů přes jednu celou část schodiště. Náraz do zdi. Popadnout dech. Alice běží dolů. Tasil pistoli, nádech, pšouk. Tlumič pohltil zvuk výstřelu. Ten chudák, co ho trefil do stehna, si ani nevšiml, že po něm někdo střílí, než udělal dva kotrmelce po schodech. Hlava v nepřirozeném úhlu. Další tichý výstřel. Křik. Nečekal, přehoupl se přes zábradlí a skočil na další odpočívadlo. V kotnících zatrnulo. Poslední patro, Alice dobíhá ke dveřím.
"Čekej, nelez tam!" štěkl jejím směrem a snažil se ji dohnat. Trochu nešetrně ji odstrčil. Otevřel, rychlý pohled ven. Nikdo nikde.

Proběhl dveřmi ze schodiště rovnou do prostor parkoviště. Alice hned za ním. Zabouchla a univerzálním klíčem mávla před zámkem. Ten zaklapl a rozsvítil se červeně. Snad je zamčené dveře na chvilku zdrží. Prásk, prásk! V okolí zámku se vytvořilo pár vyboulenin jak se ti na druhé straně snažili prostřílet ven. Klíč nemají a všechny dveře do volných prostor, na rozdíl od těch uvnitř domů, jsou v Zóně řádně odolné. Pořád se počítá s možností, že se přes ně bude chtít dostat nějaký bezmozek.