11 Plán

Nad stolem se rozsvítila holografická projekční kostka. Obraz vyplňoval odulý obličej s prasečíma očkama. Pod fotkou rámeček: Plukovník Maxmilián Heřman, výkonný velící důstojník Stráže. Další řádky byly začerněné a označené nápisem TAJNÉ. 

Všichni čtyři na ně koukali a čekali, co přijde. Albert s Alicí začali vyprávět dlouhý a neuvěřitelně zamotaný příběh. Káva chladla a mizela pomalu, zato špiritus teplal a mizel rychle.

Když skončili s vyprávěním, poslední zbytek špiritusu do sebe otočil Dědek.
"To nende. To není možný, ne dneska." Upřeně hleděl na Alici a otíral si kapky kořalky z vousů.
Tom z lednice vytáhl další pivo. Zůstal stát a opřený o ledničku, pozoroval dění u stolu.
Vévoďák usrkával zbytek studené kávy z hrníčku a nejspíš už přemýšlel o dva kroky dopředu.
Ričí oběhl stůl. "Můžu?" a začal si prohlížet Alici se zájmem vědce.
"Ty vole, dej jí pokoj," obořil se na něj Albert.
"Neser, tohle je něco hochu. O tomhle si čteš tak akorát v nějakým sci-fi v tabletu a já tu mám před sebou důkaz, že vědomí se dá digitalizovat."
"Ono teda není úplně digitalizované," odvětila Alice, "přenos vědomí se skládá z mnoha součástí a procesů..."
"To se mi nejeví jako problém, kterej bysme měli zrovna teď řešit," vstoupil do debaty Vévoďák.
"To si děláš srandu, ne? Tady vedle tebe sedí umělá holka, chodící důkaz přenosu vědomí a neskutečnýho využití fázovejch a runovejch technologií a já, zrovna já to mám ignorovat?"
"Neignoruj to, jen to probírej jindy. Teď napni svůj intelekt k tomu, že jim jdou po stopě chlápci z Maxovy Stráže a Klanu." Vévoďák pokynul prázdným hrnkem směrem k Ričímu, jako by mu připíjel na zdraví.
"A máme ti říkat Alice nebo Míšo?" vstoupil do debaty Dědek.
"Raději Alice," sklopila zrak, jakoby se za to styděla. Dědek pokýval hlavou jakože rozumí.

Ričí kolem ní poskakoval jako rozverné děcko. Dotýkal se jejích vlasů, prohlížel si její ruce. Byl absolutně u vytržení. "Hoši, to je den, tohle. To je pecka. Složíme jako první novýho world bosse a pak tohle. To je neuvěřitelný tohle. Tohle je pravá lidská kůže, žádná syntetika. Poctivá kůže, teplá, měkká a heboučká, to je mazec."
Alice se usmívala a naznačila Albymu, ať ho nechá. Richard je prostě takový, jinou reakci snad ani nešlo předpokládat.
"Hoši to je něco, to je nádhera," nedal se zastavit a tahal Alici ven ze židle. Pobíhal kolem ní, zvedal jí ruce, ošahával nohy. Alice se smála.
"Borci, chápete to? Tohle nás jako lidstvo dokáže posunout úplně někam jinam."
"Kdyby to nechápali, tak tu teď nesedíme, ty pako," zabručel Vévoďák, zvedl se a odešel z kutlochu. Všichni ztuhli a nechápavě se po sobě dívali, co to jako mělo znamenat. Albert nečekal a vyskočil ze židle.
"Martine, kam jdeš?" volal na něj přes dílnu.
"Do kapsle," zabručel na půl huby od vrat a pokračoval ke své kapsli na parkovišti před dílnou.
"U všech bohů, neblbni."
"Já?" otevřel kapsli a vytáhl policejní brašnu. Hodil si ji přes rameno a kapsli zase zavřel.
"Ty sis myslel, že odcházím," roztáhl úsměv od ucha k uchu, "a pak kdo tu blbne, Alberte," usmíval se Martin a vydal se zpátky do dílny.
"Blbečku," zavolal za ním Alby a vracel se do kutlochu. Martin vešel a z brašny vytáhl policejní infotablet s dokovacím zařízením a klávesnicí. Kopl do sebe panáka, který celou dobu teplal na stole. Otevřel zařízení a chvilku něco ťukal na klávesnici. Zvedl hlavu od monitoru: "Ričí, už tu neposkakuj jak žába při námluvách a připoj mě na projektor. Tome, podej mi prosím tě pivo. Už nejsem ve službě."

Nad stolem se rozsvítila holografická projekční kostka. Obraz vyplňoval odulý obličej s prasečíma očkama. Pod fotkou rámeček: Plukovník Maxmilián Heřman, výkonný velící důstojník Stráže. Další řádky byly začerněné a označené nápisem TAJNÉ.
"Seznamte se, tohle je Max," pronesl Vévoďák, "na toho zmetka máme složku tlustou jako havajská pokojská, ale nikdo s tím nechce nic dělat. Nikdo nemá dost přímých důkazů a hlavně nikdo nemá koule na to ho poslat před spravedlnost." V kutlochu to utichlo. Všichni si sedli ke stolu a poslouchali.
"V Zóně máme slušnou sbírku gangů, klanů a jiných šmejdů. Kšeftují se vším možným a provádějí hrozný sviňárny. Ale ani za mák se nevyrovnají tomu, co páchá Klan. Tihle zmetci jsou neviditelní a vždycky dobře zajištění. Několikrát se to dávalo armádní rozvědce, že to může být aktivita z jiných zón, ale vždycky to zametli pod koberec," povzdechl si Martin.
"Můj velící, já a pár kolegů to neustále sledujeme a archivujeme. Máme stopy a spojení, ale ofiko nic nemůžeme. Máme jména, fotky, transakce. Celé to dává smysl, je tam vidět vzorec, ale žádný soudce si to nevezme jako celek. Vždy to chtějí rozdělit na několik případů, jenže tam se spojitosti poztrácí a je po všem." Portrét Maxe vystřídalo dvanáct fotek známých obličejů. Politici, vojáci, gauneři, businessmani.

"Tihle všichni v tom s ním jedou. Ten hajzl si díky Stráži a Klanu vyklízí půdu pod nohama a stává se nedotknutelným."
Tom si se zaujetím prohlížel fotky na kostce a některé z tváří si dokonce zvětšil. Přehlídku prohnilých pohlavárů Zóny628 vystřídaly fotky několika farem. Martin pokračoval ve výkladu: "Víme, že tady přechovává bílé maso, zbraně a drogy jak fyzické, tak virtuální. A tady tohle je hodně zajímavé. A ještě zajímavější je, jak jsme na to místo přišli." Na kostce se objevila budova na výrobu masných produktů a želatinových kostek s příchutí masa. Na první pohled nic zvláštního. "Vysoko nad farmou jsem měl pověšený jeden z Ričího průzkumných dronů. Byl fakt vysoko, takže to video má na hovno kvalitu, ale asi poznáte, co se tam děje."

Rozlišení bylo opravdu tragické, ale dalo se jednoznačně poznat, co se děje. Z budovy masokombinátu vyběhl bezmozek. Nebo spíše něco jako bezmozek. Místo rukou měl zbraně. Bezhlavě střílel po všem, co se pohnulo. Na ochozech pobíhali vojáci a dost neúspěšně opětovali střelbu paprskovými zbraněmi. Pak přišel záblesk a potvora vybuchla. Z masokombinátu vyjelo obrněné auto, vyskákali z něj chlapíci a za pomoci navijáku a obrněnce odtáhli zbytky potvory dovnitř.

"Posledního půl roku se potýkáme s častějšími průniky bezmozků do Zóny. Je to jiné než dřív. Jsou silnější, chytřejší, odolnější. Jenže Stráž nás s tím poslala k šípku. Zmetci! Tihle mutanti dokážou prokousnout policejní obleky. Pár strážníků už nám zařvalo. S kolegyní Vendulou jsme se nasrali a skoro týden jsme na povrchu zjišťovali, odkud k nám tyhle monstra lezou. Měli jsme s sebou vojenský plechovky a dost munice, ale bylo nám to k hovnu. Počítal jsem, že se nám někde kolem urodila nová Frčka, možná nový druh, co dokáže ty zmetky takhle napumpovat. A ono ne. Ty svině vyrábí v téhle fabrice."

V kutlochu to zahučelo. Dědek se smutně podíval na prázdnou flašku od špiritusu a zvrtěl hlavou: "Čeho já se ještě nedožiju." Alice zapřená rukama o stůl zírala na holoprojektor a vypadala, že brzo vyletí.
"Martine, můžeš ukázat ještě jednou ten barák? Tak nějak v souvislosti, abych viděla, kde to asi je?" Obraz na kostce ukázal mapu s vyznačenou polohou masokombinátu.
"Sakra. Je to ono," otočila se na Alberta, "tam jsou výrobní stolice a materiál pro výrobu dalších konstruktů. To je externí laboratoř Klanu."
"Pánové, tohle je náš cíl. Ten barák musíme srovnat se zemí. A nejlíp pak ještě odkrouhnout toho zmetka Maxe," postavil se Albert a ukazoval na holografickou kostku. Ričí vyskočil, rozsvítil další dvě tabule, přenášel tam obraz mapy, vyznačoval kružnice a šipky. V kutlochu to vřelo. Připravovali plán, dávali dohromady vybavení. Prohlíželi skladové zásoby ROTE a třídili, co mohou a nemohou použít. Alice si v tichosti sedla k policejnímu infotabletu. Našla složku s videi z dronu.

Zhruba po dvou hodinách dohadování byl plán na světe. ROTE m.o.s. vlastní na povrchu několik objektů, kde provádí úpravy civilních prostředků na bojové dle požadavků zákazníka a kde vyrábí plechovky.
"Tady," zabodl Ričí prst do mapy, "odtud vyrazíme."