18 Jde se domů

Zastavil ve dvoře továrny na povrchu. Tom s Martinem zvesela postávali u svého vznášedla a Martin popotahoval elektronku. Když viděli, že z druhého vznášedla nikdo nevystupuje, zmrzl jim úsměv na rtech a rychle se rozběhli.

 "Je tam uvnitř ještě někdo naživu?" zachrastil ve sluchátkcích Tomův hlas. I přes otřesný signál a hlasité ruchy bylo slyšet, jak je udýchaný.
"Ano, čekám tu na tebe celou věčnost," odpověděl mu Vévoďák, "vidím tě i s tím stádem, co máš za zadkem. A asi bys měl přidat do kroku, aby tě do něj nekousli."
"Neřeš můj zadek a koukej mi udělat průraz do zdi," funěl Tom do vysílačky.

Ričí se zvedl od mrtvého kamaráda, krev na jeho kombinéze se mísila s lékařskou pěnou. Z pouzdra vytrhl pistoli, proběhl kolem Alice s Albertem a s výkřikem, jenž obsahoval snad všechnu zlobu světa, vyprázdnil zásobník do Maxovy mrtvoly. Když mu došly náboje, začal do ní kopat.
"Shoříš," řval na zkrvavené torzo, "všechno to tu spálím, tebe i celej ten podělanej experiment. Popelem, lehne to tu popelem!" křičel a běžel zpět ke své plechovce. Ze svých i dědkových zásobníků vytáhl zbývající granáty. Pobíhal po místnosti jako smyslů zbavený a cpal granáty mezi servery.
"Nic po vás nezbude. Jen díra v zemi a hromada popela. Svině, svině!"
S posledním granátem v ruce dorazil zpět k Maxově mrtvole.
"Sežer ho zmrde," zarazil se. Podíval se na Alici s Albertem: "To jste mu fakt museli ustřelit palici? Do prdele," zaklel Ričí. "Jo, do prdele ti ho narvu, tu máš hajzle!" a nakopal granát pod tlustou Maxovu zadnici.

Budovou otřásl silný výbuch. "Račte vstoupit pane," ozval se do vysílačky Vévoďák.
"Těsnější už to bejt nemohlo?" postěžoval si udýchaný Tom a protahoval se průlomem ve zdi tak akorát na jeho bojový oblek.
"Nestěžuj si, máš na tom zbytečně moc plátování," bylo slyšet Vévoďáka, v pozadí hlučela střelba laserových karabin.
"Tak a stádečko je v ohrádce. Mažu ke vznášedlu," funěl do interkomu Tomáš.
"Kreju tě a mažu za tebou. Doufám, že tam uvnitř už máte hotovo. Bezmozci se tu začínají zabydlovat a do pěti minut tady budou ty bévépéčka. Nejvyšší čas zmizet," hlásil Vévoďák.

Až teď Albymu došlo, že Ričí a Dědek si sundali vysílačky. Kluci venku vůbec neměli tušení, co se tu stalo. Tomovi s Martinem to řeknou až doma. Vypnul si vysílačku. Srdce mu svírala studená ruka smutku. Poničená hydraulika jeho obleku zaúpěla, ale nakonec se jeho plechovka dala do pohybu směrem k Ričímu, který neustále vyhrožoval mrtvole na zemi.
"Každej, každej kdo měl s touhle prasárnou něco společnýho. Slyšíš mě, ty hovado mrtvý? Asi ne, když ti ustřelili palici. Ale to je jedno. Přísahám, že najdu každýho šmejda, co v tomhle měl prsty a vedle toho, co zažijou, je peklo úplná dovolená."
"Ričí, pojď," opatrně šťouchl do svého kamaráda Alby.
"Nikam nejdu, vole," otočil se na něj ubrečený a vzteklý Richard, "musím to tu zapálit."
"To už máme nachystaný," a ukázal na nálože. "Pojď mi pomoct, odnesem Jendu do vznášedla, prosím."
Ričí se podíval na Alici a Alberta. Utřel si oči zakrváceným rukávem a se svěšenou hlavou se vydal ke svému stroji. Alby zavřel Dědkovu plechovku a táhli ho směrem ke vznášedlu. 

Alice zabouchala na Albertovu plechovku. "Co je?" zeptal se.
"Kluci jsou u vznášedla. Ty nemáš signál?"
"A jo, já to vypnul. O Dědkovi jim řekneme až doma," zapnul vysílačku. "Kluci, slyšíme se?"
"Ano, čistě a jasně," potvrdili oba dva skoro současně.
"Paráda, práskněte do koní. Jsme kousek od vznášedla. Sejdem se v dílně," těžko se mu polykalo. Jenda mu bude chybět.
"Rozumím, mizíme," potvrdil Tom. 

Opatrně nasoukali Dědkovu plechovku do vznášedla. Ričí si nasedl vedle něj. Takhle zlomeného ho Alby ještě neviděl.
"Alice, jedeme."
Otočila se na něj. Nazlátla aura poškozeného fázového štítu jí tancovala ve vlasech. Vypnula ho. Sundala ze sebe taktickou fázovou výbavu a podala ji Albertovi.
"Já nejdu," špitla a sklopila hlavu.
Albert odklopil hledí helmy. "To je blbost. Stráž je tu co nevidět, bezmozků plnej barák a jestli si nepohneme, budeme mít velkej problém."
"Alby, já nemůžu."
"Co to meleš. Nasedni do toho vznášedla a mizíme," zvýšil hlas.
"Alberte, já jsem poslední žijící důkaz toho experimentu. Já tu musím zůstat a shořet společně s tímhle vším, chápeš to?"
"Nechápu. Nikdo o tobě neví. Nikdo netuší, kdo jsi. Prosím tě, vykašli se na to. Nasedni do toho vznášedla a mizíme," podlomily se mu kolena. Alice sebou cukla, když Albyho plechovka žuchla do pokleku. Z budovy k nim doléhal hluk bezmozků, kteří se šikovali proti přijíždějícím obrněným autům Stráže. Vzduch prořízly první výstřely paprskových kulometů.
"Prosím tě, nasedni a mizíme. Tohle fakt nemusíš dělat."
"Promiň, musím," natáhla se k němu. Stoupla si na obrněnou nohu a políbila ho. Pohlédl ji do očí. Byly pořád krásné, stejně zelené jako tráva v zahradě, kde se poprvé potkali.
"Alice," zašeptal do tmy.
Běžela směrem k budově laboratoře, ze které utekli. Vstal.
"Nedělej to!" zakřičel a rozběhl se za ní.
Už byla za obvodovou zdí. Otočila se na něj. První bezmozci si jí všimli a rozběhli se po nádvoří jejím směrem. Poslala mu vzdušný polibek a zmáčkla detonátor.

Budova laboratoře explodovala neuvěřitelnou silou. Alice vyvolala kontextové menu na sítnici. Párkrát zagestikulovala rukou a odjistila pojistku nálože, kterou měl každý konstrukt v hlavě. Poslední pohled patřil Albertovi.

Rozplynula se v záři exploze. Šílená tlaková vlna smetla Albyho na záda a sunulaho ho zpět ke vznášedlu. To se sotva drželo na polštářích a kotvách. Co nejrychleji se nasoukal do vznášedla a dřív, než si ho všimne stráž, se snažil zmizet ve tmě. 

Řítil se krajinou jako blázen, vznášedlo se smýkalo šílenou rychlostí po terénních vlnách a splašenými smyky na poslední chvíli uhýbal kamenům vyskakujícím ze tmy. Z transu ho vytrhla až Ričího ruka na rameni.
"Vem nás prosím tě domů - mám spoustu zařizování," dříve veselý hlas zněl vyčerpaně, prázdně.
"Neboj brácho, nejsi na to sám," zkontroloval mapu a zamířil k továrně ROTE m.o.s.

Zastavil ve dvoře továrny na povrchu. Tom s Martinem zvesela postávali u svého vznášedla a Martin popotahoval elektronku. Když viděli, že z druhého vznášedla nikdo nevystupuje, zmrzl jim úsměv na rtech a rychle se rozběhli. Martin otevřel kabinu: "Alberte, co je?" ten jenom pokývnul směrem dozadu. Tom mezitím otevřel zadní vrata a při pohledu dovnitř se mu podlomily kolena. Martin se strachem nahlédl dovnitř.
"Dědek," hlesl Tom.
"Jo, koupil to přes zadní plátování," zachraptěl Richard.
"Alice je kde?" se strachem se Tom podíval na Alberta. Ten jen zavrtěl hlavou.
Martin silně popotáhl z elektronky: "Smrti se nebát a ze života ukrást," zasalutoval směrem k Dědkově plechovce.
"Smrti se nebát a ze života ukrást," postavil se vedle něj Tom.
"Jděte s tím do prdele," obořil se jejich směrem Ričí a vydal se pro nakladač, aby mohl plechovku vytáhnout ze vznášedla. Rukou si otíral ubrečené oči a nudli od nosu.
"Já to udělám," vykročil za ním Tomáš.
Richard se otočil, krví podlité oči v bledé tváři plné vzteku: "Ne, já to udělám! Chápeš to? Já."
Tom se zastavil a udělal krok zpět: "Dobře, jak chceš." Otočil se na Martina: "Dej mi prosím tě jednu kapsli." Ten mu podal svoji elektronku a kapsli s nikotinem. Tom se opřel o bok vznášedla a vyfoukl k obloze oblak kouře. 

Ten den každého z nich něco opustilo. Alberta láska, Toma s Martinem kamarád a Ričího radost. Svět se stal zas o něco hroším místem k žití.