17 Konec hry

Otevřel hledí plechovky. Měl sto chutí toho šmejda odprásknout a ruka mu podvědomě zašátrala u stehna. Pistole tam nebyla, zůstala pohřbená ve spoušti, kterou nadělali s gorilomutantem.

Byli v ďáblově dílně. Každý metr, každý stůl směrem ke dveřím do velína se jim Alby s Alici snažili nedat zadarmo. Taktické obleky vojáků, kteří hlídali Maxe, nebyly připraveny na boj s plechovkami. Fázové štíty jim problikávaly. Bohužel Albertova plechovka jela tak na třicet procent výkonu a Alice nebyla nějak extra dobrý voják. Max s eskortou se neúprosně blížili ke dveřím velína a poměrně hladce se dostali dovnitř. Sakra. Albymu s Alicí docházely síly. Závěr přestřelky dal Alicinu fázovému štítu pěkně zabrat.
"Do háje, nejde to vytáhnout," zápolila s puškou.
"Co nejde?"
"Tohle, baterka nejde ven."
"Utavilas zdroj. To se stává, moc výkonu do paprsku a moc rychle střílíš."
"A co s tím?" podívala se na Albyho.
"Nic, tady to nespravíme. S tou pistolí uděláš taky pěknou paseku," ukázal jí k pasu.
"Su za rohem," ozval se Dědek.
"O.K. Odpočítej to, vlítneme tam spolu. Ať se z toho poserou."
"Tož se připrav a teď!" velel Dědek.

Rozběhl se proti dveřím, i když se plechovce spíš nechtělo. Rozrazil dveře. Dědek už byl v místnosti a kropil panely s technikou, za kterými se kryli vojáci s Maxem. Ričí postupoval vpřed podél zdi. Střelba se soustředila na něj. Plátování modelu B se tavilo a odlupovalo pod náporem laserových paprsků. Alby spustil palbu. Fázový štít jednoho ze strážců se rozzářil a doprovázený výkřikem bolesti zhasl. Voják sebou plácnul o zem a skučel. Hlasité výstřely prozradily nástup Alice na scénu. Velkorážní projektily se zavrtávaly hluboko do zdi. Nad panelem se mihnula Maxova ruka. Buclatý váleček protipancéřového granátu proletěl vzduchem. Přistál přímo u Dědkových nohou. Ten si ho vůbec nevšiml.
"Dědku, pryč, granát!" zařval Albert.
Dědek instinktivně poslechl povel a odrazil se. Granát vybuchl. Dědkova plechovka letěla vzduchem, pod náporem střepin se uvolňovaly pláty pancíře a místa, která byla vyplněná pěnou, odhalovala pilota plechovky. Smýkavé přistání doprovázelo skřípění kovu o beton. Krvavá stopa na zemi prozrazovala, že poškozené plátování explozi nevydrželo.
"To nééé," rozběhl se Richard ke kamarádovi. 

Max se vztyčil nad rozstřílenými panely s jiskřící elektronikou s rukama nad hlavou. Oběma vojákům ukazoval, ať se také vzdají. Albert spustil karabinu. Otevřel hledí plechovky. Měl sto chutí toho šmejda odprásknout a ruka mu podvědomě zašátrala u stehna. Pistole tam nebyla, zůstala pohřbená ve spoušti, kterou nadělali s gorilomutantem. Vztekle na Maxe namířil prstem: "Co si myslíš, že teď bude?" dostával se do varu a zvyšoval hlas. "Že jako zamáváš prackama nahoře a jen tak si odejdeš středem? To ani náhodou. Tohle všechno si pěkně odskáčeš."

Stáli proti sobě, Maxova prasečí očka těkala po místnosti. Začal řvát na Albyho a u toho prudce gestikuloval: "Ty hovado, uvědomuješ si vůbec, co děláš? Zaútočil jsi na budovu Stráže. Tohle je oficiální laboratoř, placená vládou a občany Zóny. Tady se kurva vyvíjí věci, který těm darmožroutům dole mají chránit prdele. Tohle si odskáčeš! Za to půjdeš... ne... všichni půjdete před vojenskej soud a já osobně dohlídnu na to, abyste dostali kulku." Brunátněl vzteky a koulel malýma očima jako někdo, o koho se právě pokouší infarkt.

Albert nechápal, kde se v tom člověku bere ta drzost mu vyhrožovat. Stojí tu v ušmudlaném obleku, beze zbraně a za zadkem má dva chudáky ve vyřazených taktikách. Během pěti vteřin by je všechny tři vyřídil, přestože je jeho plechovka dost slušně zrasovaná. Alice stála vedle něj. Rudovlasá bohyně krásy se změnila v anděla pomsty s velkorážní projektilovou pistolí v rukou. Fázový štít jí halil aurou zlatých výbojů, jak se snažil obnovit poškozená místa po těžkých zásazích sutí a střepinami z granátu.

Za zády se jim ozýval Ríčího ustaraný hlas: "No ták, ještě vydrž. Přes ty oblbováky nemůžeš cejtit co tu dělám. Dědku nešij sebou. Hele naperu sem ještě trochu tý pěny. Zastaví to krvácení. Doma to pak pořešíme. Jendo, Jendo, prober se! Neusínej mi tu sakra. Hele tohle je párovej orgán, bez jedný ledviny se dá žít," snažil se vtipkovat Ričí, ale jeho obvykle veselý hlas ztratil svůj břink.

"Jdi do prdele, ty kreténe," neudržel se Alby, "to mi jako chceš tvrdit, že někdo z lidí v Zóně ví, co tu děláš? Že někdo z vlády podporuje tady ty tvoje experimenty? Leda hovno. Hraješ si tu na svým písečku a snažíš se dokonale posrat všechno, co jsme dokázali po Pohromě opravit. Nikdo nemůže stát o to, aby se nějakej idiot snažil křížit bezmozky s lidma, nebo aby vyráběl umělý těla, do kterých pak bude zavírat lidskou mysl podle toho, jak se mu zachce."
"Tak to se šeredně pleteš," ušklíbl se Max a výhružně vztyčil prst.
Z interkomu se ozval Vévoďák: "Vyserte se už na ty debaty. Ten zmetek hraje o čas. Od Zóny si to sem šinou tři bévépéčka a Toma se stádem máme skoro u vrat."

Ričí pobíhal kolem Dědkovy plechovky, ruce od krve, v očích slzy. Zdravotnická jednotka, kterou měl připevněnou k předloktí, blikala červeně. Už z ní neměl co Dědkovi napumpovat do žil. 

Max důležitě zakýval vztyčeným prstem: "Ostatní Zóny taky zbrojí, vymýšlejí, jak se nám dostat na kobylku. A právě díky tomu, že si naše šest dva osmička dokázala udržet spojenectví s Orky a Trpaslíky, máme ohromný náskok, který nesmíme promarnit. Díky našemu jedinečnému bioinženýrství máme nad ostatními neskutečnou výhodu. Právě díky lidem, kteří tento výzkum podporují, to bude naše Zóna, které se budou všichni bát. Nikdo jiný nebude mít neomezenou zásobu vojáků díky konstruktům a nikdo jiný nebude mít to nejlepší z Pohromy. Absolutně věrné a poslušné geneticky upravené mutanty lidí a bezmozků z divočiny. Tohle nám vyhraje válku na jejímž prahu se ocitáme..." 

Maxův proslov přerušil výstřel z velkorážní pistole. Hlava se mu působením obrovského projektilu rozprskla na tisíce kousků. Růžový mozek, bílé úlomky lebky a gejzír krve vyzdobily nedalekou zeď v parodii na abstraktní umělecké dílo. Maxovy pohůnky to tak překvapilo, že nestihli ani sáhnout po zbraních. Ohlušující prásk, prásk a Alice dokončila svou bizarní malbu na zeď obsahem dalších dvou lebek. 

Dědek se z posledních sil snažil chytit Ričího ruku, ale jako by chytal pstruha holýma rukama. Předloktí zmáčené krví mu proklouzlo mezi prsty. Ričí přestal pobíhat kolem plechovky a podíval se na Dědka. Sedativa, která do něj pumpoval, zabírala. Jen ta pitomá pěna ne a ne zastavit krvácení...
"Neboj, já tě dám do kupy Jendo," pohladil ho po vousaté tváři. Dědek našmátral jeho ruku a stiskl ji. Pohled zakalený drogami proti bolesti se upíral někam do jiného světa.
"Vyser se na to Ričí, tohle neustojím. Kópil sem to jak nikdy. Jednó to přijít muselo. Ty můj hochu neposedné, buď tu se mnó," dýchal mělce, tváře bledé a stisk ruky slábl. Ričí nedbal na všechnu tu krev okolo a obejmul vousatého hromotluka, tak jako když malý kluk obejme svého tátu hrdinu, vší silou.
"Jendo, ty mě tu nemůžeš nechat. Kdo se postará o dílnu, fabriku a o mě - sakra."
"Neboj Ríčí to zvládneš. Já to vím, dyť si můj kluk šikovné," slábnoucí rukou ho pohladil po hlavě. Poslední kapky života Dědek věnoval do objetí svého kamráda. Kluka, který pro něj byl jako syn. Ričího slzy máčely dědkovu kombinézu. Slyšel poslední úder srdce, cítil poslední výdech. Dědkova bezvládná ruka sjela po Ričího vlasech.