05 Na ulici

13.07.2021

Na místě činu i na stanici vše probíhalo v klidu. Vévoďák se snažil co nejvíc držet u Albyho. Přece jen zásah falešných policajtů napovídal, že by Klan mohl mít prsty všude možně. Dokonce byli na policii tak hodní, že mu dali pár kusů erárního oblečení. Ani se nesnažil pátrat po původu a byl rád, že může domů. Bohužel mu nedopřáli možnost se osprchovat, ale díky novým šatům už nevypadal jako démon pomsty. Potvrdil výpověď v infotabletu, rozloučil se s Vévoďákem a vypadl z policejní stanice na rušnou podzemní ulici.

Vydal se domů. Ze stanice to měl ke své bytovce dobrých třicet minut pěšky. Potřeboval si ověřit, že se na něj nikdo nepřilepil. Vyhlédl si stojánek pro drožky a zamířil k němu. Parkovaly tam dva veselými barvami pomalované dopravní prostředky. Vozítka poháněná trpasličími bateriemi, dost podobná důlním vozíkům. Pohodlně se do nich vlezli i čtyři lidi a řidič seděl vepředu na vyvýšeném kozlíku za řídítky. Tenhle druh veřejné dopravy vznikl jakousi lidovou tvořivostí v době, kdy se celá Zóna stěhovala do podzemí, aby se obyvatelé uchránili před jedovatým deštěm a jinými radostnými následky Pohromy. Původní drožky byly opravdu upravené důlní vozíky a hrdí majitelé si je originálně a výrazně zdobili. Improvizovaná sedadla samá třáseň, umělé kožešinky, lesklé cetky, barevné fangle a stuhy na řidítkách. Tento zběsilý a do očí bijící design se ujal natolik, že se ho výrobci i řidiči drží dodnes. Při pohledu na provoz je to celkem legrační kontrast, když se na ulici míjí přezdobené drožky s naleštěnými moderními autonomními nebo řízenými dopravními kapslemi, které se všechny podobají hi-tech rohlíkům. Autům v podzemí odzvonilo. Na povrchu pořád jezdí, ale v podzemí se všichni pohybují pěšky, na hoverboardech, v dopravních kapslích či drožkou. 

U čtečky mávl kartou, nastoupil do vozíku a nahlásil řidiči ulici, kam chce odvézt. Albertovi pomalu ale jistě naskakovaly manýry z dob, kdy sloužil u Stráže, takže nahlásil ulici na které ve skutečnosti nebydlel. Bude to mít ještě skoro deset minut pěšky, ale podstatně klidnější částí města, kde snadno pozná, pokud se mu někdo přilepí na paty.

Naznačil šoférovi, že může jet. Jakmile se drožka dala do pohybu, otočil se k zadnímu oknu a snažil se všimnout si, jestli je o něj zájem. Možná náhoda, možná ne, ale od kraje ulice se odlepily dvě dopravní kapsle. Koukal po nich. Obě patřily mezi obyčejné kapsle, žádné drahé modely. Jedna z nich zrychlila a očividně se snažila dohnat Albertovu drožku. Cítil jak všechny nervy a svaly čekají na pokyn k akci. Kapsle se blížila. Přes sklo nebylo vidět, kdo v ní sedí a kolik jich je. Většinou se do kapsle vešli dva nebo tři cestující, kteří seděli v řadě za sebou. V podzemí bylo potřeba šetřit místem, takže dopravní prostředky byly úzké. Kapsle už je doháněla. Svíral sedadlo a čekal co bude. Druhá se řadila do proudu vozidel za ně. Za svižného bzučení elektromotorů je předjela. Nic. Napětí sice trošku povolilo, ale druhé vozidlo se jich drželo celou cestu.

Drožka zastavila na požadované ulici, Albert vystoupil. Aby skryl potřebu pořádně se rozhlédnout, rozhodl se přejít přes cestu. Kapsle, která je celou dobu sledovala, zastavila také. Nic nejelo. Svižně přeběhl přes silnici a vydal se směrem k ní. Stála nějakých dvacet metrů od něj. Uvidíme co se stane, když jim půjdu naproti, pomyslel si. Nehodlal případné pronásledovatele zatáhnout k sobě domů. Kéž by měl po ruce aspoň nějakou kudlu nebo trubku. Koukal, co by se dalo na ulici sebrat a použít jako zbraň. Možná stojany na zboží před obchodem, který měl po cestě, nebo židle z kavárny, která měla otevřeno a pár stolečků pro hosty venku. Nic tak akorát do ruky.

Vzdálenost mezi ním a kapslí se zkracovala. Nic se nedělo. Dorazil na úroveň kavárny. Nezbývalo mu než vejít dovnitř. Objednal si proteinovou palačinku a vodu. Sedl si ke stolečku venku, pozoroval kapsli a rýpal se v palačince. Najíst se těsně před rvačkou je nejlepší cesta, jak se dobře pozvracet v ten nejmíň vhodný okamžik. Na co čekat, pomyslel si, tahle ulice je celkem klidná. Nůž co dostal k jídlu si strčil do kapsy u bundy. Ke kapsli to je pět nebo šest metrů. Tak uvidím, kdo je uvnitř.

Už už se chtěl zvednout a rozběhnout ke kapsli, když se najednou otevřela. Nezaváhal ani vteřinu, mrsknul sebou k zemi a vzal s sebou kavárenský stolek, odhodlaný použít ho jako provizorní štít. Talíř a sklenice se s řinčením poroučely k zemi. Obtloustlý čtyřicátník v modrošedém obleku s telefonem u ucha a infotabletem v ruce, který z kapsle vystoupil, mu věnoval krátký pohled. Pak se k Albymu otočil zády a uklidil tablet do pracovní brašny na zadním sedadle. Přehodil si ji přes rameno, zavřel kapsli a vydal se ke dveřím bytovky, před kterou parkoval.

Fůha, málem jsem skočil po krku nějakýmu úředníčkovi, proběhlo Albertovi hlavou, když se sbíral ze země. Z kavárny přibíhal číšník a rychle hodnotil situaci. Alby začal sbírat židli i stůl a s omluvou se podíval na číšníka. Ten zašel pro koště s lopatkou a uklidil zbytek nadělení z chodníku. Na cestu si Albert vzal ještě lahev s vodou a dvě masové tyčinky. Za škody na nádobí nechal obsluhujícímu slušné spropitné.

Zakousl se do tyčinky a odbočil do první uličky, která se naskytla. Cestou přemýšlel, co má doma tak důležitého, aby tam lezl. Kromě zbraní a sprchy, kterou opravdu nutně potřeboval, vlastně nic. Tak proč tam chodit? Přeběhl rušnou silnici a pomalu začal nabírat směr zpět ke Kupoli. 

Tiché šustění pneumatik zaslechl pozdě. Když se otočil, koukal do hlavně pistole opatřené masivním tlumičem. Tři rychle po sobě jdoucí výstřely doprovázel jen tichý pšouk a záblesky. Schytal to rovnou do prsou. Útlá, skoro až dětská postava v kožené kombinéze ladně seskočila z nenápadného skůtru. Ten ještě chvíli setrvačnostíi pokračoval v jízdě, pak zavangloval a spadl. Dlaší tři tichá pšouknutí pistole provázela nehorázná bolest v oblasti břicha. Skácel se na všechny čtyři. Podkožní implantáty sice střelbě zblízka odolaly, ale bolest byla paralyzující. Runová biotechnologie začala do žil pumpovat adrenalin a bůh ví co ještě, aby Alby mohl bojovat o život. Útočník zřejmě nečekal, že by se jeho cíl po takové náloži ještě mohl zvednout ze země a sebevědomě zasunul pistoli do pouzdra na stehně.

Albert na nic nečekal a jedním dlouhým skokem nabral osobu v kombinéze ramenem do břicha. Předvedl dokonalou ragbyovou skládku a nemilosrdně praštil s útočníkem o zem. Obratně využil překvapení a nejspíš i vyraženého dechu protivníka a nacpal předloktí pod lem motorkářské helmy. Plnou vahou se zapřel proti ohryzku, až to křuplo. Tělo pod ním zacukalo a rozloučilo se s posledními zbytky života.

Rychle vstal a rozhlédl se, očekávaje další útok. Nikdo nikde. Jen mrtvola na chodníku a stejně tichý skůtr ležící na boku na silnici. Nával chemikalií v těle slábl. Hrudník i břicho měl v jednom ohni. Sakra, za dnešek abych přispěl do fondu veteránů tučným příspěvkem, pomyslel si a nakopl mrtvolu na zemi. Ještě jednou se rozhlédl a odsmýkal bezvládné tělo k nedalekým popelnicím.
"Tohle už nebudeš potřebovat," usmál se a odepnul stehení pouzdro s pistolí. Prošacoval kombinézu a našel náhradní zásobník. Rychle přebil, připnul si pouzdro a šel sebrat skůtr ze silnice.

Když na nově nabytém dopravním prostředku vyjížděl z uličky, která zůstala jediným tichým svědkem předchozích událostí, zahlédl u protějšího chodníku nenápadného obtloustlého čtyřicátníka v šedomodrém obleku jak telefonuje a nasedá do kapsle. Dřív než se stihl znovu nadechnout, kapsle se odlepila od chodníku a zařadila se do proudu jedoucích vozidel. 

Nečekal, otočil plynem a vydal se na úplně opačnou stranu. Kličkoval mezi drožkami a kapslemi a ze skůtru ždímal maximum. Kdyby ho někdo sledoval, musel by se určitě prozradit. Na jedné z křižovatek zastavil na červenou, sesedl a splynul s davem chodců na přechodu. Ke Kupoli už to nebylo daleko. 

Jak tohle funguje věděl moc dobře ještě z dob Lidských válek, kdy sloužil u Stráže ve speciálních jednotkách. Když nepříteli zlikvidujete dostatek pěšáků, dojde mu, že jste víc než běžný problém. Přitvrdí a pošle na vás svoje elitní bouchače. Bezskrupulózní hajzlíky, kteří zastřelí i vaše děti, jen aby se vám dostali na kobylku. Ovšem když se takovému nepříteli ztratíte z hledáčku dřív, než utrpěl nějak výrazné ztráty, tak mu chvíli trvá, než zhodnotí jak velký problém představujete. Pak už po vás pasou nejen klanoví pěšáci, co si potřebují udělat oko u šéfa, ale i volní kontraktoři a žoldáci, kteří si chtějí urvat nějakou tu odměnu na černém trhu. Dřív nebo později najdou vás nebo někoho vám blízkého a vy pak vylezete sami. Následně šéf kruh uzavře a pošle bezskrupulózní hajzlíky, kteří vás oddělají. Žůžoběh, ze kterého vede jen jedna cesta. Zmizet včas z hledáčku a sejmout šéfa dřív než mu vůbec dojde, že má problém. Jenže kdo je šéf? Co je zač Klan, který nikdo nezná a přitom má prsty tak hluboko v systému, že má univerzální klíče od Kupole, policejní obleky a zřejmě i slušnou zásobu bouchačů? Na tohle musí odpovědět ta krásná zrzka, která je v Kupoli snad ještě naživu. 

Pro takovou akci jsou zásadní tři věci: zbraně, informace a podpora správných lidí pro případ, že by se něco zvrtlo. A Albert momentálně nemá ani jedno z toho, jedna projektilová pistole není žádné terno. To je potřeba rychle změnit. Tohle byla Albertova práce v Lidských válkách. Malá operativní skupina, která našla a zlikvidovala či unesla cíl nebo zajistila kolaps obranného systému. Tohle už dělal stokrát, ale nikdy sám na vlastní pěst. Vždycky měl za zadkem Stráž a její technologie, kontakty, peníze a kavalerii, když se to opravdu podělalo.

Honosný vchod do Kupole měl před sebou. Stálo tam několik nákladních samořídících kontejnerů. Jeden nemůže mít pořád smůlu, usmál se Alby. Někdo z bohatších nájemníků se stěhuje do nového ve velkém stylu. Na plošině jednoho z kontejnerů stála hromada krabic. Stěhovák zrovna zmizel uvnitř pro další. Alby neváhal. Čapnul jednu z nich a vydal se dovnitř. U výtahů stáli dva pohůnci v montérkách a snažili se dovnitř nasoukat nějakou obrovskou věc, která mohla být s trochou představivosti sedačka do obýváku. Díky tomu si ho vůbec nevšímali, bednu s čímsi odložil na zem a vydal se k výtahu, o němž si pamatoval, že vede do 17C. Rozhlédl se, nikdo si ho nevšímal. Dveře kabiny se otevřely, zaplul dovnitř, zvolil správné patro na ovládacím panelu a podrbal se na zádech. Sprchu, chtělo by to sprchu.