06 Alice

Horká pára se mísila s těžkou vůní dámského mýdla a plnila Alici nos opojnou směsicí vonných esencí. Snažila se rozpomenout na doteky svého milence. Uvnitř ji to rozechvívalo stejně jako když jí bylo šestnáct.

Nervózní, v kostýmku posetém skvrnami od krve zůstala sama na chodbě Kupole. Dveře od majorova bytu tiše zaklaply. V dlani sevřela univerzální klíč. Vydala se k sektoru E. Klapot špičatých podpatků rušil až nepřirozený klid kolem. Klan si umí zajistit, že v místě, kde hodlá operovat, nebudou cizí oči.  

Spěchala. Hlavou jí běžela spousta myšlenek. Jak je možné, že ji tak rychle našli? Sakra, sakra, sakra. Počítala alespoň s jedním nebo dvěma dny, kdy bude mít čas Alberta zpracovat. Co když se na ni vybodne? Co když ji nechá Klanu? Co když... sakra! Dej se dohromady, poručila si. Poslal mě do bezpečí. Slíbil, že se vrátí. Políbil mě na rozloučenou. Povedlo se to. Albert není zrádce. Znám ho, proto jsem si ho vybrala. Proto ho miluju. 

Minula zahradu s jezírkem. Zpomalila, podívala se ven. Slunce zalévalo farmy vydatným dopoledním svitem. Nadechla se a vyvolala na zornici plán sedmnáctého patra, koridoru E. Do éčka vedlo několik cest. Jedna kolem zahrady a další tři výtahy z nižších pater. Jeden velký výtah přímo z bočního vstupního uzlu. Koridor E zamýšleli pro náročnější klientelu. Byty zde byly větší než majorův obývák a ložnice v jednom. Většinou dvoupokojové byty a pár apartmánů s opravdovým výhledem na farmy. Celkem sektor tvořilo čtyřicet devět obytných jednotek. No tak to asi nenajdu dveře s číslem 325, zaskřípala zuby Alice. Udělala pár nenápadných gest prsty pravé ruky a kontextové menu mapy, které viděla jen ona, jí nabídlo navigaci k bytu dvacet pět.

Byteček to byl pěkný a slušně zařízený. Noví majítelé dokonce i nakoupili, což nebylo úplně ideální, klidně se tu mohli odpoledne ukázat. Prohrabala skříně s oblečením. Vkus paní domácí stál za starou belu. Povzdechla si. Našla koupelnu, shodila špinavé šaty na zem a vešla do sprchy. Musela ze sebe smýt cizí krev a stopy po Albyho návštěvě. 

Teplotu ve sprše si nastavila na maximum a nechala horkou vodu zbarvit její jemnou bledou pleť do červena. Kapky stékaly po ladné šíji na ramena, s lehkostí tvořily pramínky na ňadrech a z bradavek prýštily jako malý vodopád. Smývala zbytky ranních událostí. Zavřela oči a nechala se unášet proudem a zvukem tekoucí vody. Když to celé plánovala, doufala, že splnění jejího adolescentního vlhkého snu bude mít delší trvání. Dnes si to s Albertem užila víc než kdy s někým jiným a nikdy by ji nenapadlo, že nejlepší sex v životě zažije v těle, které vyrobila na zakázku pro někoho jiného. Sice sotva cítí bolest, když jí skoro vařící voda barví kůži do ruda, ale při milování s Albertem cítila každý jeho dotek. Každé pošimrání nebo políbení ji v mozku rozeznělo tu správnou strunu. Cítila lásku, něhu, vzrušení. Nikdy nic podobného v konstruktu s jiným mužem nezažila. Úžasné. Na chvíli nastavila tvář proudu tekoucí vody, protřela si oči a začala se mydlit. Dlaněmi plnými mýdla si přejižděla po těle. Lehce po krku, ramenou a prsou. Něžně obkroužila bradavky a přes ploché bříško sunula dlaně ke klínu. Horká pára se mísila s těžkou vůní dámského mýdla a plnila Alici nos opojnou směsicí vonných esencí. Snažila se rozpomenout na doteky svého milence. Uvnitř ji to rozechvívalo stejně jako když jí bylo šestnáct a poprvé na Alberta myslela sama zachumlaná pod přikrývkou v ložnici provizorního dětského domova. Prsty našla poštěváček a oddala se rozkoši v párou zaplněné sprše. Opět sama s pomalu blednoucími vzpomínkami na svého dětského hrdinu a s tichou nadějí, že se pro ni vrátí.

Horká voda jejímu tělu i mysli prospěla. Rychlá diagnostika vykreslila na sítnici obraz zelených a žlutých ukazatelů. Runový biokonstrukt Alice fungoval perfektně. V šatníku zabavila šedivé sportovní legíny, což byl jediný kus oděvu, který jí mohl padnout, aniž by vypadala jako strašák. S horní částí oděvu to nebylo lehké, ale nakonec si vybrala jednu z košil pana domácího. Utrhla jí rukávy a spodní část svázala na uzel tak, že jí koukal pupík. Žádná hitparáda, ale na ulici takhle chodí spousta holek. Vlasy stáhla do jednoduchého ohonu. Otevřela největší skříň v bytě a odhrnula na stranu sbírku absolutně otřesných modelů šatiček. Zalezla úplně dozadu a zase ramínka s šaty srovnala tak, aby ji nebylo vidět.

Alice zavřela oči a dýchala tak mělce, že se jí hrudník skoro nepohyboval. Uvnitř hlavy vířily grafy, tabulky a výpočty. Vrchní biorunová konstruktérka Klanu inženýrka Michaela Látalová prováděla hloubkovou diagnostiku svého nejpodařenějšího výrobku, Alice. Procházela jednotlivé výsledky, tabulky a grafy. Vše bylo naprosto v pořádku. Přestože byl kvalitní přenos emocí směrem k vědomí řídící osoby velkou slabinou konstruktů, zrovna dnes Michaela v konstruktu Alice prožila nejsilnější emotivní zážitek v životě. Měla v tomto směru teorii, která se dnes nejspíš potvrdila. Jedná se s největší pravděpodobností o vztah vědomí-konstrukt-prostředí, kdy vědomí musí "naučit" konstrukt reagovat správně na podněty okolí. Nervová soustava konstruktu dokáže do mozku dodat informace o bolesti, rozkoši či smutku, ale všem vjemům chybí jakási hloubka. To, co dělá člověka člověkem. Je to jako když vám někdo podá horkou kávu. Voní to jako horká káva, chutná to jako káva, ale vy si ji nedokážete pořádně vychutnat, protože se uvnitř nedostaví euforie, jako když se napijete horké kávy, na kterou jste měli celý den ukrutnou chuť. To nejspíš musí vědomí konstruktu nějak dopočítat, aby mohl následně uvolnit ty správně hormony, které vám dodají ideální reakci a hloubku prožitku. Ze zvyku uložila analyzovaná data do interní databanky konstruktu. Vypnula diagnostické funkce, nastavila detekci zvuků pro případ ohrožení a rozhodla se využít volnou chvíli ke spánku. Respektive ke stavu, kdy vědomí osoby v konstruktu nemá absolutní kontrolu nad tělem. Ale i vědomí si musí občas odfrknout. Pokud toto hostující osoba zanedbává, dostavují se škaredé duševní poruchy.

Kdyby jen tušila, že ji její rozhodnutí před sedmnácti lety dovede právě sem. Nikdy by se ve dvaceti nerozhodla studovat bioinženýrství. Nikdy by se nepokoušela porozumět tajemství nanorunové technologie a hlavně by nikdy nepodepsala kontrakt. Kdyby v roce 2015 parta nadšenců z ROTE neokopírovala trpasličí plechovky, nemusela by dnes nad tímhle přemýšlet. Kdyby si ta stejná parta na jaře 2016 neprosadila možnost bojového nasazení po boku trpaslíků, sežrali by ji zmutovaní švábi. Kdyby jeden z těch nadšenců nebyl Albert Navrátil, budoucí major Stráže a elitní voják, nemusela by prožívat nešťastnou lásku. Život je jedno velké kdyby. A dřív nebo později za svá rozhodnutí musíte nést zodpovědnost. Pro Míšu spíš později. Výroba konstruktů není pro společnost vysvobozením, ale zkázou. Když už byla technologie hotová a její mysl se mohla zaměřit na celek, uvědomila si, že díky konstruktům a přenosu vědomí ztrácí lidský život cenu. Díky její technologii se bohatí stanou nesmrtelnými a chudí budou jen žrádlo pro jejich boje. Vojáci nikdy nedojdou, jen je znovu nahrajete do konstruktu. Tehdy si uvědomila, že své vynálezy, technologie, postupy, kolegy a veškeré zařízení musí zničit. Ani molekula jejího výzkumu nesmí přežít. Jako by neexistovala, jako by ji v jejích šestnácti pod přehradou u Trpasličího průsmyku opravdu sežrali švábi. Jako kdyby ji polámanou a kyselinou zohyzděnou Albert nikdy nezachránil. Kdyby tehdy poslechla Alberta a Karin a raději než do rekrutačního vědeckého centra Stráže šla pomáhat Ričímu s Jendou do dílny. Ale dílna bývalých borců z ROTE jí byla málo. Chtěla víc, objevit neobjevené, změnit svět. A teď se snaží, aby se jí to nepovedlo. Jak úsměvné.

Posledních pět let strávila na tajném pracovišti s dalšími osmi vědci a lékaři. Krůček pro krůčku ladili složitý proces výroby konstruktů. Neúspěch byl jejich denní chleba. A pak stačila taková maličkost. Jeden obratel. Složitým postupem k tomuto úhelnému kameni vyrobíte zbytek těla. Musí být opravdu lidské, jinak se vám mozek rozteče na kaši. Končetiny navíc nebo zbraně místo rukou či orgánů vedou ke kolapsu lidského vědomí, které konstrukt ovládá. Právě díky jejímu postupu a tkáňové sekvenci se podařilo konstrukty přivést k životu. Žádný z kolegů nebyl do vývoje tak zapálený jako ona. Nikdo totiž v konstruktech nespatřoval svoje vysvobození. Boje v Trpasličím průsmyku a kolem vodní nádrže ji tehdy nepřipravily jen o rodiče. Jeden ze zmutovaných brouků jí postříkal obličej kyselinou, když se snažila zachránit ostatní děti v chodbách pod přehradou. Ani jeden z jejich spoluviníků se nemusel den co den dívat do zrcadla na hrůznou rozleptanou tvář. Hnala se za úspěchem jako divá. Sobecky viděla svou šanci získat novou identitu, díky níž by mohla jít po ulici se vztyčenou hlavou. Co udělala jí došlo až ve chvíli, kdy už bylo vše dokonáno.

Před týdnem zničila celé vývojové centrum i se dvěma kolegy uvnitř a na místě nehody nechala i své původní tělo. Inženýrka Látalová ten den definitivně opustila Pern společně se složitou technologií a s většinou připraveného materiálu. Během dalších dvou dnů sprostě zavraždila zbytek týmu a jejich databanky sprovodila ze světa. Tehdy už Klanu došlo, že to není nehoda a začal jít inženýrce po krku. Zbytek týdne připravovala dnešní setkání s Albertem. Konstrukt Alice Russo si na počátku vybrala právě proto, že ji vyrobili jako šlapku. Měla pro ty příležitosti spoustu vylepšení - feromony, drogy a jiné prostředky na to, aby si omotala muže nebo ženu kolem prstu. Major plechovka dostal toho koktejlu ochutnat jen pramálo, když ji míjel na odpočívadle v patře 17C. Pak už motivovat nepotřeboval. Čekala, že po tom čím si prošel s Karin, ho bude muset zdrogovat, aby jí vůbec pomohl. Ale to se klidně může ještě stát, až mu řekne pravdu. Pořád jí ale nešlo do hlavy, jak ji Klan našel.

Teď záleží jen na tom, aby Alberta přesvědčila, že je nutné co nejrychleji zničit výrobní stolice, které klan ukrývá na povrchu mimo Zónu. Zbývá tam ještě dost materiálu na výrobu pár desítek konstruktů. Jakmile jim dojde, je po všem. Tu správnou výrobní sekvenci nikdy klanovým serverům nesvěřila. A udělala dobře.        

Nastavený alarm reagující na zvuk ji vytrhl ze snění. Někdo ťukal na dveře bytu. Vědomí inženýrky Michaely plně splynulo s konstruktem a stalo se Alicí. Měla nutkání připojit se na vnitřní síť Kupole a podívat se na kamery, aby zjistila kdo to stojí přede dveřmi. Jenže moc dobře věděla, že jakákoliv aktivita na síti na ni přivolá pohromu v podobě zabijáků Klanu. Byla to taková pojistka. Jakmile se konstrukt připojil k síti, nahlásil zároveň svou polohu na server Klanu. S touhle funkcí si nevěděla rady. Stejně tak jako se spoustou dalších programovaných funkcí v rozhraní konstruktu. Tohle nebyl úplně její obor. Uměla jen nastavit konstrukt do absolutního offline režimu. A možná ani to neovládala tak dobře jak si myslela, když ji dnes pohůnci z klanu našli v Albyho posteli.